Jdi na obsah Jdi na menu
 


VELRYBY A DELFÍNI
V OHROŽENÍ

Přítel člověka a přesto je zabíjen!

ObrazekVztah mezi člověkěm a kytovci trvá již tisíce let. Delfíni se objevují již na prehistorických rytinách z jižní Afriky. Na Krétě byli dokonce delfíni uctíváni jako bohové. Také velryby jsou zmiňovámy od pradávna, byť jejich pověst není vždy tak jednoznačně kladná jako pověst delfínů. Novozélandští Maorové však dodnes uctívají delfíny, ale i velryby jako magická a posvátná zvířata. Zprávy o přátelství kytovců s člověkem nejsou pouhé báje. Jen v tomto století existuje několik doložených případů, kdy se delfíni neostýchali kontaktu s člověkem.

Lov velkých kytovců - velrybářství

Lov velryb ve člunech a pomocí harpuny připojené k lanu je prastarým způsobem získávání obživy. Rozmach moderního velrybaření v druhé polovině minulého století a průmyslové velrybaření ve 20. století však způsobily ve všech mořích světa tak rozsáhlou decimaci velrybích populací, že několik druhů velkých kytovců je dnes na pokraji naprostého vyhynutí.
Za pouhých osmdesát let 20. století ulovili velrybáři více než 2 miliony velryb! Nízká rozmnožovací schopnost velryb (samice za celý život porodí v průměru jen 7 až 10 mláďat) a snížená genetická rozmanitost populací mnoha druhů velryb by mohly znamenat, že některé druhy velryb jsou odsouzeny k vymření.

Putování za velrybami

Obrazek Zlatý věk velrybářství nastal v 18. století - zároveň ale temné časy pro velryby. Angličané, Holanďané a Dánové, obohaceni velrybářskou zkušeností Basků, začali s drastickou dovedností lovit na Špicberkách pomalé velryby grónské. Během krátké doby byla tato původně nesmírně bohatá loviště zpustošena. Velrybáři táhli do jiných koutů zdánlivě nevyčerpatelného oceánu a za obtížněji lovitelnými a dosud hojnými druhy. Tato smutná skutečnost se posléze mnohokrát v dějinách velrybářství opakovala.

Průmyslové masakry

V roce 1868 uvedl Nor Svend Foyn na trh nový, a pro účel vysoce efektivní vynález - harpunové dělo. Osud velryb byl zpečetěn. Spolu s užíváním lodí poháněnými parními stroji to znamenalo, že i ty nejrychlejší a největší druhy velryb se pro velrybáře brzy staly snadnou kořistí. Ve dvacátých letech bylo podle údajů samotných velrybářů ve vodách Antarktidy uloveno 134 307 velkých kytovců, především plejtváků obrovských. V té době se ve světových mořích objevily velrabářské flotily sestávající z mateřské zpracovatelské lodi - doslova plovoucí továrny - doprovázené harpunovými loděmi. Velrybáři nyní mohli strávit na moři několik měsíců a zároveň přitom dovedně a rychle zpracovávat ulovené ryby.

Zabíjení

Většina diskuzí o zabíjení velryb je zaměřena na jejich vysoký stupeň vědomí a tudíž schopnost trpět, a na nutnost chránit je před vyhynutím. Zkusme  se zabývat otázkou, jak dobře nebo špatně odpovídají metody zabíjení ideálu, kterým je okamžité usmrcení nebo znecitlivění proti bolesti. Ověřovala se účinnost metod, kterou používali norští velrybáři v letech 1992 - 93. Velryby byly střeleny harpunou s výbušnou hlavicí. Asi polovina (349 z 811) byla zabita "okamžitě" (do 10 sekund). Přes 90% zahynulo do 10 minut, ale pár jich přežilo až 50 minut. Jsou to hodnoty lepší než z předešlého měření při průmyslovém lovu velryb v roce 1984 - 86, kdy 16% bylo stále ještě naživu 15 minut po první střele. Tyto údaje však neberou v úvahu strach a vyčerpání, kterým můžou (a nemusí) velryby trpět během lovu trvajícího až hodinu. Humanitární a ekologické argumenty ve prospěch záchrany velryb jsou velmi pádné. Moderní, nemilosrdně účinné metody pro zabíjení velryb je vystavují kratší době strachu a stresu, než je doba při většině druhů "sportovního zabíjení", kdy se používá návnady nebo vlasce.

První pokusy o ochranu

Drastické poklesy počtů velryb v první polovině 20. století a zaplavení trhu velrybím tukem zásadně ohrozily další existenci velrybářského průmyslu. V roce 1931, kdy 93% světového úlovku velryb již pocházelo z antarktických moří, byla 26 velrybářskými státy podepsána Mezinárodní úmluva o regulaci velrybaření a v roce 1938 byla vytvořena první chráněná oblast pro velryby v mořích kolem Antarktidy. Roku 1949 byla založena Mezinárodní velrybářská komise (IWC), jejiž cílem bylo vytvořit ekonomicky trvale udržitelné velrybaření. Komise však byla pouze jakýmsi "klubem" velrybářů a jen němě přihlížela decimování. Již v roce 1955 byla Antarktida opět zpřístupněna velrybářům.

Cesta k celosvětovému zákazu

Teprve v 70. Letech nastal uvnitř IWC obrat. Další zjevné poklesy velrybých populací (většina velrybých druhů byla v této době z komerčního hlediska považována za vyhynulou) a silný nátlak veřejnosti na politické činitele, vyvolaný ráznými protesty skupin na ochranu životního prostředí, především organizací Greenpeace, vedli k prvním skutečným krokům k rozumné a ůčinné ochraně velkých kytovců. V roce 1979 byla vytvořena chráněná oblast Indického oceánu a byl zakázán průmyslový lov všech druhů velryb,  kromě ještě poměrně hojného plejtváka malého. V témže roce byla uzavřena poslední australská velrybářská stanice a v roce 1981 byl IWC zakázán lov vorvaňů.
V roce 1982 hlasovali delegáti IWC pro všeobecné moratorium na komerční lov všech druhů velryb, včetně plejtváka malého. Toto moratorium bylo znovu obnoveno v roce 1992. Od roku 1985, kdy celosvětový zákaz veškerého komerčního lovu velryb nabyl platnosti, však bylo do r.1993 uloveno 14 000 velkých kytovců.

Lov nekončíObrazek

Zadní vrátka

Stanovy IWC umožňují členským zením odvolat se proti jakémukoli usnesení komise do stanovené lhůty 90 dnů. Učiní-li tak, rozhodnutí komise přestává být pro tyto země závazné. V roce 1982 se proti moratoriu na lov velryb odvolaly Sovětský svaz, Norsko, Japonsko a Peru. V roce 1987 však i tyto země přestaly pod hrozbou obchodních sankcí ze strany USA lovit velryby pro obchodní účely.

"Vědecký lov"

 Statut IWC ovšem umožňuje lov velkých kytovců pro tzv."vědecké účely". Každá země IWC může "zabít, ulovit, nebo zpracovat velrybu pro účely vědeckého výzkumu". Island, který se proti moratoriu neodvolal, již v roce 1985 ulovil 200 velryb v rámci tohoto "vědeckého lovu". Japonsko každoročně od roku 1987 loví zhruba 330 plejtváků malých ve vodách kolem Antarktidy pro "vědecké účely" a Norsko také dodnes provozuje tento lov. Vědecký výbor IWC ovšem opodstatnění tohoto lovu opakovaně ostře kritizuje a delegáti IWC v posledních letech odsouhlasili několik rezolucí, které počínání těchto zemí tvrdě odsuzují. Nejenže existují nenásilné způsoby vědeckého výzkumu kytovců, ale některé údaje získané lovem dnes vědci nepoužívají. Island sice v roce 1990 přestal lovit pod záminkou "vědeckého výzkumu" a poprvé po 43 letech nebyla v islandských vodách člověkem ulovena jediná velryba, ale tentýž rok zažádal IWC o povolení komerčního lovu plejtváků malých. Poté, co mu IWC nevyhověla, rozhodl se Island v roce 1992 IWC opustit. Doposud však velrybaření neobnovil.

Tradiční lov neboli lov za účelem "nutné obživy"

Pravidla IWC umožňují původním obyvatelům Grónska a Kanady, ale i jiných oblastí, lovit malé počty velryb pro "účely obživy nezbytné k životu". Tato výjimka však byla několokrát od schválení moratoria na lov velryb zneužita a Japonsko a Norsko sa nadále neúspěšně snaží přesvědčit IWC, že pobřežní lov je "součástí jejich tradice" a žádají pod touto výjimkou povolit velrybaření.

Obnovení komerčního lovu

Největším ohrožením dalšího přežití velkých kytovců je však v současné době obnovení komerčního lovu norskými velrybáři. Norská vláda v roce 1993 navzdory platnému moratoriu a hlasitým protestům ze strany IWC, Evropského parlamentu a vlády USA povolila obnovení komerčního lovu plejtváků malých ve vodách severovýchodního Atlantiku. V roce 1993 bylo uloveno 157 těchto malých velryb. Jestliže Norsko nepodlehne mezinárodního tlaku a norští velrybáři budou v komerčním lovu pokračovat, existuje vážné nebezpečí, že i jiné státy obnoví lov velryb.

Velrybí maso

Velryby se kdysi lovily pro kostice, tuk a v menší míře také pro maso (u vorvaňů se ještě zužitkovával tzv. spermacet, vysoce kvalitní tuk a ambra, zvláštní a vzácná tuhá hmota pocházející ze žaludku, která se prodávala za velmi vysoké ceny a používala se do parfémů). Všechny tyto produkty kromě velrybího masa dnes již spolehlivě a levně nahradil chemický průmysl (i když jeho rozvoj má také záporné stránky v podobě znečištění životního prostředí). Velrybáři kdysi naprostou většinu masa vyhazovali  zpět do moře, jelikož lov byl zaměřen na získávání velrybího tuku. V Japonsku se velrybí maso stalo významnou složkou výživy obyvatelstva po skončení druhé světové války, kdy byla tato zdevastovaná země nucena využít každý dostupný zdroj bílkovin. Na jídelníčku luxusních restaurací sa dostalo až v osmedátých letech. Vzhledem ke všeobecnému zákazu komerčního lovu je totiž velmi žádané, a tudíž i drahé, a do Japonska se dnes dokonce pašuje. Na trh jej dodávají i "vědci", kteří jej ve skutečnosti k výzkumu vůbec nepotřebují.

Hospodaření s velrybami ?

Když IWC v roce 1982 vyhlásila moratorium na veškerý komerční lov všech druhů velryb, pověřila zároveň Vědecký výbor IWC k vypracování nových matematických pravidel na regulaci a omezení lovu velryb. V roce 1994 byla tato nová pravidla IWC (takzvaná Revised management procedur (RMP) - Upravené postupy při řízení velrybaření) v principu schválena. To však neznamená, jak tvrdí Norsko a Japonsko, že komerční lov velryb může být obnoven. Současné stavy naprosté většiny populací velryb jsou takové, že podle nových pravidel by jajich lov měl být zakázán ještě desítky, ne-li stovky let - IWC by naměla povolit ulovení ani jediné ohrožené velryby. Greenpeace spolu s jinými organizacemi na ochranu životního prostředí žádá, aby nová pravidla byla dále upravena.

Přitom musejí být brány v úvahu následující skutečnosti:

    1. Nové poznatky o podvádění IWC ze strany velrybářských států. Sověti např. v roce 1961 nahlásili IWC, že čtyři velrybářské flotily ulovily ve vodách Antarktidy 270 keporkaků. Ve skutečnosti však jen jedna z těchto flotil ulovila 1 568 těchto velryb.
    2. Vážné nedostatky a nespolehlivosti současných metod odhalování stavu velrybích populací: dva různé odhady počtů plejtváka malého ve stejné antarktické oblasti získané dvěma různými expedicemi se například lišily o celých 250%.
    3. Stále se zhoršující stav mořského ekosystému a jiné lidské tlaky na kytovce.
    4. Níská rozmnožovací schopnost velryb. Podle matematika Colina Clarka dokonce není možné vytvořit trvale udržitelní a zároveň ziskově orientovaný způsob využívání pomalu se množících populací, jelikož zisk ze zabití celé populace najednou je větší než zisk plynoucí z postupného využívání této populace.
    5. Žádná pravidla velrybaření doposud v tomto století nezastavila decimování velrybých populací vedoucí téměř k vyhubení některých druhů.
Z těchto důvodů je dnes velrybaření naprosto neoprávněné.

Vybíjení malých kytovců

Lov pro maso

 Za posledních dvacet let bylo v pobřežních oblastech Japonska zabito zhruba 300 000 delfínů, sviňuch a jiných malých kytovců. Ozubení kytovci malých a středních rozměrů jsou loveni pro maso. Tento lov se v tomto století rozšířil natolik, že značně ohrožuje přežití některých populací kytovců. Poptávka po delfíním mase například v Japonsku prudce stoupla poté, co nabylo platnosti moratorium na komerční lov velryb. Jen v roce 1988 bylo uloveno 40 000 jedinců sviňuchy běloploutvé.

Způsob lovu je přitom značně mimořádně krutý. Většinou se provádí tak, že rybáři hejno kytovců obklíčí v zátoce, naženou je na mělčinu a hromadně je ubodají dlouhými tyčemi. Mrtví a zranění kytovci jsou posléze vyvlečeni na pláž. Mnoho raněných jedinců přitom pomalu a bolestivě umírá na pláži postupným vysycháním, tísněno vahou vlastních těl, která již nenadlehčuje voda.

Delfíni a jejich příbuzní jsou loveni i v jiných koutech světa. V Peru dnes hyne rukou rybářů zhruba 10 000 delfínů ročně. Jejich lov se rozšířil v 70. letech úměrně s postupnýcm zhroucením peruánského rybolovu sardele obecné, které způsobila změna teplého mořského proudu El Niňo. Již předtím prodávali rybáři maso kytovců, kteří se jim náhodou zapletli do sítí a utonuli. Maso je však používáno jako návnada pro lov krabů!

Lov na "ochranu" rybolovu

Nevíme přesně, kolik delfínů a jiných kytovců každoročně zabíjejí rybáři ve jménu ochrany svého živobytí, jsou to ale pravděpodobně tisíce těchto tvorů. Rybáři se totiž mnohdy mylně domnívají, že kytovci a jiní mořství savci nesou zodpovědnost za úpadek zásob ryb. Skutečnou příčinou je přitom většinou samotné plenění rybích zásob nadměrným průmyslovým rybolovem, k němuž se přidávají i změny mořského proudění.

Kytovci jako nechtěná spolukořist rybolovu

V rybářských sítích každoročně zahyne milion kytovců převážně menší a střední velikosti. Na rozdíl od ryb se kytovci a jiní mořstí savci musejí pravidelně vynořit nad vodní hladinu, aby se mohli nadechnout. kytovec, který se zaplete do rybářské sítě, utone, jakmile mu dojde vzduch.

Rybolov dlouhými vlečnými tenatovými sítěmi unášenými mořským proudem

 Užívání obrovským až 65 km dlouhých a několik metrů širokých sítí, které jsou po oceánech taženy rybářskými loděmi anebo jsou ponechány napospas mořským proudům a posléze spolu s kořistí vytaženy z vody, vedlo v tomto století k usmrcení miliónů kytovců. Tyto sítě jsou používány především k lovu tuňáků, sépií a lososů. Ve vodě však představují neviditelnou oponu, která se stává smrtelnou pastí pro mořské savce, ptáky, ohrožené druhy želv a karet a mnoho vzácných ryb. Protože průmyslové rybářské flotily nejsou na lov těchto druhů živočichů vůbec zaměřené, jejich smrt je naprosto zbytečná - nechtěné úlovky jsou většinou vyhazovány zpět do moře! Části roztrhaných, zamotaných i jinak poškozených, pro lov nepoužitelných sítí odhazují rybáři často přímo do moře, některé sítě zůstavají v moři zapomenuty, což způsobuje smrt desetitisíců mořských živočichů a ptáků.

Lov tuňáků a jiných ryb s použitím vakových sítí - takzvané "obkružování"

Bylo zjištěno, že pod hejny malých kytovců se mnohdy v hloubce zdržují velká množství tuňáků. Zdá se, že delfíni a tuňáci spolu cestují mořem, ale biologická podstata tohoto vztahu nebyla doposud vědci vyjasněna. Rybáři však tohoto jevu využívají již od roku 1959 pro průmyslový lov tuňáků. Metoda zvaná obkružování, kteráse užívá zejména ve vodách východního tropického Tichomoří, každoročně způsobuje úmrtí až 100 000 tisíc kytovců. Spočívá v tom, že rybářská loď s pomocí rychlých člunů obkrouží hejno delfínů s takzvanou vakovou sítí, která sahá do značné hloubky. Při stažení zachycuje síť nejen tuňáky, ale i delfíny plovoucí nad nimi. Při jenom použití mohou zemřít až tisíce delfínů.

Od 70. let se sice při lovu tuňáků používají různé metody, které mají snížit zbytečná úmrtí kytovců, avšak jejich účinnost je přinejmenším nedostačující. V říjnu 1992 zakázala Evropská společenství užívání těchto sítí na lodích registrovaných v zemích ES. Také ve Spojených státech je tato rybářská praxe zakázána. Nejen to; v USA je zakázán dovoz tuňáků ze zemí, které nadále "obkružování" požívají. Doposud ovšem neexistruje žádný celosvětový zákon nebo rezoluce OSN, která by lov s vakovými sítěmi omezovaly.

Nadměrný rybolov

 Nadměrný rybolov průmyslovými metodami již několikrát v tomto století prokazatelně vedl ke zhroucení rybích populací. Například lov sleďů v Severním moři musel být přerušen, protože zdecimování jejich populací vedlo k výraznému poklesu úlovků. Ryby jsou hlavním zdrojem pro mnoho druhů kytovců. Je zřejmé, že vytrvalé a rozsáhlé plenění tohoto zdroje potravy může mít na kytovce pouze záporný vliv. Je zcela nepochybné, že světový rybolov má globální důsledky. Hromadnými výlovy byly narušeny vztahy mezi lovenými rybami a jejich predátory, ohrožena je genetická diverzita.

I v České republice můžeme vidět sea-food prodejny, kde se prodávají i živí, v ledu uložení, nebo v igelitu hermeticky uzavření mořští živočichové. Doufáme, že po přečtení výše uvedených faktů, nepodpoříte toto šílené zabíjení návštěvou takovéto prodejny. Děkujeme vám za zvířata, která se sama nemohou bránit.

S použitím materiálů:
Greenpeace
Foto:
Greenpeace
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Číslo 12, 21. 5. 2009 19:48)

Jo .. je to humus .. ! .. Zakillnout ty lidi .. který to dělaj .. !! . že ubec na to maj žaludek . x!